________________" Svou vlastní minulost poznáme až tehdy, když Jediný ve své smrti nepřestane žít.... "________________

Běžná rutina....

12. října 2007 v 23:34 | Wyrda |  Povídky
Bylo to chrmurné ráno. Rytíři navlečení do tepané stříbřité zbroje se jen ztěží zvedali ze země, kam večer ulehali. Jen několik málo jich nyní scházelo z kamenných ochozů, aby po noční hlídce dali odpočinout svým tělům. "Střídání stráží!", zaburácel temný hlas z vysoké věže schované kdesi v mlze nad námi. "Pohyb! Pohyb! Pohyb!", střídal jeden pokyn za druhým. Což ten člověk snad v sobě nemá kouska lidskosti? Což ten člověk nikdy nezažil jaké to je spát v pohotovosti a v plné zbroji? Už aby byly všechny ty zvěsti o apokalypse zahnány a my se mohli opět v poklidu rozejít domů ke svým manželkám. Tyto doby jsou tak vyčerpávající, tak protivné, sténali si již týden neholení muži. "Tak kurva pohyb!!!", zaznělo opět odkudsi z ochozů, načež kdosi z pomalu se zvedajících se vojáků odvědil: "Jdi už kurva s tim pohyb do prdele!". Ti kteří již byli při smyslech okamžitě propukli v smích, který ukončil až děsivě blízký hlas: "Kdo je ta odvážná svině, kde jsi? Ať tě mohu prbodnout?!?!". V tu chvíli mi někdo sáhl na rameno a nůž přiložil k žebrům: "Jsi to snad ty? Ten co se mi dovolil oponovat?" "Pane, ne pane!", jsem bez jediného mrknutí oka a z okamžitě vzpřímeného pozoru vyhrknul z plic. "Hmmm", bylo to jediné co jsem dostal jako odpověď. Nůž mi sjel po žebrech dolů a temné bručení začínalo pomalo odeznívat kdesi v dáli. Tahle rána jsou vskutku bláznivá, tahle rána už pomalu začínám nenávidět. Ta neustálá nejistota a strach, to strádání a buzerace. To mi pomalu vyhání ducha z těla, ztrácím čistou mysl, jen se modlím v každý další den, který se mi podaří přečkat. Promnul jsem ji oči, již dokáži zaměřit a rozeznat siluety lidí stojící pár metrů ode mě, roztáhnu ruce, protáhnu se a pořádně zývnu. Konečně se mohu považovat za probuzeného do dnešního mlhavého a chladného rána. Cosi zasvištělo vzduchem, že by po mě zase poručík házel kamením ať s sebou hnu? No dobrá, pomyslím si a vykročím vpřed vstříc nové službě strážného. V tu chvíli se však s velkým hlukem kdosi za mnou skácí k zemi. Jako by spadlo tisíc hrnců na dlážděnou zem, a nebo jeden voják v plné zbroji. Ohlédnu se zpět a vidím svého kamaráda s tratolišti rudé krve. Polil mě pot a strach opanoval mysl, až povel: "Všichni na bojová stanoviště!" mě vytrhnul z tupého údivu. Hrnul jsem se na ochoz, cestou srazil jiného vojáka krčícího se na schodech, popadám svůj luk, nahmatám šíp, natáhnu a střílím kamsi do mlhy, do místa odkud se ozývají kroky. "Nestřílet, nestřílet, jsou nám v patách. Prosím otevřete bránu, prosím!" "Kdo tam?", odvětil jsem. "Váš imperátor, který se vydal k rozcestí pro pomoc. Otev.....!" Další slova jsem neslyšel, jeden z další smrště šípů mě zasáhl helmy. Po krátké chvilce se vzpamatuji a vidím, jak mí bratři ve zbroji již zavírají bránu. "Vítejte zpět, můj imperátore.", zdraví svého krále poručík, ten samý muž který mi ráno přepočítal nožem všechna žebra. "Rychle tudy, musíme vás dostat do bezpečí!" a skupinka strážců společně zmizela mezi domy. Otočil jsem se, natáhl luk a střílím dále. Nevím kam. Někam. Pocit euforie však záhy vystřídal pocit ukrutné bolesti, pocit dušení a touhy zvracet, i když není co. Šíp mi protnul krk. Padám k zemi. Luk mi vypadává z ruky. A je to tady! Dny útrap a buzerace již mám za sebou. V tom mě kdosi schodí z ochozu dolů. Asi abych nepřekážel jiným v bránění pevnosti. Dopadám s prasknutím kostí znovu na zem. Rozpoznávám jen místo, kde jsem se před hodinou probudil. Místo, kde mi už dnes jednou šlo o život. Místo, kde zhynul můj kamarád. Místo, kde nyní umírám i já. Místo - to místo.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Klikni

Klik

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama