________________" Svou vlastní minulost poznáme až tehdy, když Jediný ve své smrti nepřestane žít.... "________________

Fantastická dvojka

16. října 2015 v 5:16 | Wyrda |  Povídky
Kolik mají k dispozici mužů?! Otázal se rázným tónem vrchní velitel útoku Krainer svého polního maršálka a v duchu počítal ty své. Z posledního střetu s neznámým nepřítelem mu zbyla sotva kompanie těžkooděnců, pluk kopiníků a necelý batalion lehké jízdy. Absenci lukostřelců minule parádním tahem vykompenzoval skvělým zákrokem, když poslal ze zálohy na nepřátelské lučištníky jízdu a ta je rozprášila dřív, než se stihl nepřítel přeskupit. Můj pane, naši zvědové se stále nevrátili. Mají zpoždění, to nebývá jejich zvykem. Pronesl maršálek pokleslým tónem a zadíval se kamsi do dálky. Obávám se nejhoršího, můj pane. Krainer si promnul bradku a s neskrývaným zachmuřením se obrátil k velitelskému stanu. Ve stanu se nacházelo jen jedno polní lehátko, taktická mapa na provizorním stole a nad ní se tyčili dvě postavy. První z nich byl taktický důstojník Ebrithil, tím druhým byl ordonanc, který před chvílí přinesl novinky z hlavního města. Tak jaké jsou zprávy?! Zeptal se Krainer rázným hlasem. P-pane, král vzkazuje, ž-že nemůže uvolnit více mužů na ochranu hranic a zároveň vám vzkazuje, ž-že... odmlčel se, ž-že od vás očekává splnění povinnosti ať je cena jakákoli. Ten zkurvysyn! Zařval Krainer ještě dříve, než si mohl uvědomit, jaká slova na adresu svého vládce vyřkl. Nikdo z přítomných mu však tento přestupek nevyčítal. Po posledním střetu s nepřáteli nebyla nálada v pohraničním vojsku zrovna nejlepší. Tíživé ticho porušil až ordonanc. Mám poslat králi nějaký vzkaz? Ne, to by nemělo smysl. Dones vzkaz do Velkého Dubu, že naše hranice byli napadeny a potřebujeme pomoc. Ordonanc nevěřil vlastním uším, ale pravdivost slov velitele útoku potvrdil jeho další prostý rozkaz "běž!". A strhněte tábor, tady jsme moc na mušce.
Imperátorka Velkého Dubu, města vystavěného na prastarém, gigantickém stromě, starém jako Země sama přemítala o posledních událostech a prosbě vrchního velitele útoku jejích sousedů. Nikdy se svými sousedy nevedla spory, ale ani žádný obchod zde neprobíhal. Na druhou stranu nikdy mezi nimi nedošlo k žádnému ozbrojenému konfliktu. Ona nebyla obyčejnou ženou. Na zádech má složená křídla a v očích se ji zračí nadpozemská moc. Vládne svým lidem pevnou rukou a oni ji bez výhrady poslouchají. Ani její lid není pozemského rázu. Nemají sice křídla, ale i ti nejmladší z nich pamatují lidské krále už dávno zapomenuté. Protože je jejich rasa téměř asexuální, tak se do šarvátek smrtelníků většinou nevměšují, každého padlého totiž dlouze oplakávají a postrádají. Ale imperátorka tuší, že tohle je jiné. Tento nepřítel, tento nový vetřelec není jen tak někdo. Jak se tedy rozhodne?
"O pár dní dříve."
Hej ty! Ani se nehni, jsi obklíčený! Zazněl hlas královského špeha z poza stromu. Bytost, jenž seděla vprostřed malé mýtinky nedala najevo náznak znepokojení. Hej! Neslyšel jsi?! Míří na tebe půl tuctu královských ostrostřelců! Vstaň a řekni nám kdo jsi! Naléhal znovu špeh. Humanoid se pomalu, ale velice sebejistě zvedl. Teprve teď bylo vidět, jak vysoký a mohutný tvor to vlastně je. Chvilku stál zády k lučištníkům, pak se otočil a pomalým krokem se přibližoval k vetřelcům na JEHO mýtině. Stůj! Nebo zemřeš! Ozvalo se z poza stromů ostře. Bytost se zastavila. Běžný pozorovatel by viděl postavu v dlouhém černém hábitu s kápí, která zahalovala celý obličej. Ti pozornější by si všimli vykukujícího jílce jeden a půl ručního meče zdobeného neznámými ornamenty a nepatrných světélkujících bodů pod kápí. Ostrostřelcům přeběhl mráz po zádech. Jeden z nich to napětí nezvládl a vypustil šíp. Jeho hrot se zabodl do hrudi tajemné bytosti a ta jej téměř okamžitě jednou rukou vytrhla a prsty šíp zlomil vedví. Nadlidskou rychlostí se přemístil k lučištníkům, kteří překvapením nestihli nijak zareagovat... byla to krátká bitva a po jejím skončení na zemi leželo šest mrtvých mužů v barvě Království.
Tři tisícovky zahalených můžu se střetli s hrstkou zbývajících Královských vojáků. Třetí den bojů si na obou stranách vyžádal stovky životů. Vojákům docházejí síly, tři dny odrážejí hordy černě oděných mužů téměř bez přestávky. Už dávno není poznat barvy, které kdysi hrdí muži z Království nosili. Zbroj je potřísněná krví od shora dolů. Zaschlou i tou čerstvou. Na bojišti se válí stovky mrtvol. Ve vzduchu je cítit zápach smrti. Právě v té době, kdy Královští neudrželi linie a nepřítel se dostal do výhody, ozvalo se táhlé zadunění rohu! Z nedalekého lesa vyjelo jak jeden muž tisíc sněhobílých jezdců v čele se svou Imperátorkou v bílé a zlaté zbroji. Nepřátelé na moment zaváhali, ale i tento zlomek času stačil Královským na to, aby se znovu zformovali. Nečekaná posila jim vlila energii do žil a naději do mysli. Již po pár minutách se dali zahalení na útěk, ale nebylo jim to moc platné. Krainer i Imperátorka dali jasný rozkaz. Zbytky lehké jízdy společně s Bílými jezdci pronásledovali zlověstné pěší vojsko dokud nepadl poslední z nich.
Ale radost z výhry netrvala dlouho. Z poza obzoru se vynořili další zabijáci. Královští a Bílí vojáci se zformovali v jeden celek a připravili se na nadcházející střet bok po boku. Postupující černé vojsko šlo pomalu. Nikam nespěchali. Tohle nebyl klasický útok, který by znali. Bylo na nich cosi mystického. Linie se zastavila pár stovek metrů před střetem. Z temně oděného vojska vystoupilo pět černokápníků a začali rukami ve vzduchu kreslit runy. Atmosféra se naplnila prastarou magií a lidé tuto scénu sledovali téměř ochromeně. Po nedlouhé chvíli z konce prstů černokápníků s nevídanou rychlostí vystřelil proud energie směrem k obráncům. Řady nových spojenců zasáhla čirá smrt a část mužů padla s překvapeným výrazem ve tváři k zemi. Když se mágové připravovali k dalšímu útoku, postavila se před spojence Imperátorka a další dávka energie šla do ní.
Tajemná bytost sedící na vzdálené skále sledovala se zájmem celý tento bitevní výjev od jejího počátku až do teď. Ale až tento akt v ní vyvolal opravdový zájem. Předtím ho jen zajímalo, proč byli Královští špehové za hranicemi jejich říše. Jejich zabití ho sice nijak netěšilo, ale ani z tohoto skutku neměl žádné výčitky. Konec konců, byl přeci napaden. Magie mu nebyla cizí, ale pár století ji neměl možnost vidět takhle v akci. Věděl, co teď přijde, znal toho, kdo za tím vším stojí. Jen čekal, jak to dopadne. On sám neměl zalíbení ve smrti či v utrpení, pouze v moci.
Armády se do sebe znovu pustili. Imperátorka odrážela magii a sama občas někoho sesmažila. Ostatní účastníci bitevní vřavy spolu bojovali konvenčním způsobem a společně utvářeli bitvu, jaké dlouho nebylo rovno. Tento boj probíhal poměrně vyrovnaně, ale jen do chvíle, kdy se na nebi objevilo tělo prastarého monstra. Wyverna se s hromovým zvukem snesla z nebes a začala trhat spojenecké vojsko na kusy. Chaos, děsivý řev a strach prostoupil jejich řadami a i Bílí bojovníci se dali na útěk. V tomto okamžiku se uprostřed bojiště objevila tajemná bytost. Vysoký válečník s jeden a půl ručním mečem v ruce. V jednu chvíli tam nebyl a posléze najednou stál přímo uprostřed. Jen tam tak stál, pak zkřížil ruce a mocným hlasem zařval "Vzduch!". Vzduchem se začalo nést neznámé bzučení, jako kdyby mezi vojáky létala roje obrovského hmyzu. Zvedl se mohutný vítr a srazil všechny na zem. Skoro všechny. Jen Wyverna a Imperátorka zůstali stát a překvapeně sledovali, co se bude dít dál. Tajemný bojovník zařval znovu, tentokrát "Oheň!". Chvilinku poté z nebe začal padat ohnivý déšť a všichni, kteří stále nestihl utéct se ocitli v magických plamenech. Pouze černí mágové a Imperátorka se ochránili magickou bariérou. Wyverna se začala zmítat v agónii bolesti a vzteku. Když už to vypadalo, že také podlehne, proměnila se před zraky zbývajících v humanoidní bytost a ve své ochraně následovala příkladu přeživších. Tajemný válečník se s upokojením zasmál a zařval potřetí "Země"! Pod jejich nohama se začalo ozývat hluboké dunění. Země se nejprve lehounce zachvěla, vibrace však rychle začali nabírat na síle. Chvění přerostlo v třes, pak v nebezpečné kymácení, vzdouvání a valení. Zdálo se, jako by sama země ztratila svou soudržnost a zkapalněla. Černí mágové byli pohlceni tekutou horninou a jejich bídné životy tím skončili. Imperátorka roztáhla svá majestátní křídla a vznášela se nad zkázou, která se před jejími zraky udála. Wyvernímu muži ze zad vyrostla zpět křídla a následoval jejímu příkladu. Neznámý bojovník byl v klidu na zemi. Kolem místa kde stál byla půda pevná. Po chvíli země opět nabila své původní konzistence a poslední tři přeživší na sebe vzájemně vrhali nenávistné a zároveň tázavé pohledy. Uplynuli snad celé hodiny, než se první z nich, bytost proměněná z Wyverny pohnula a promluvila. Působivé představení, ale nějak se mi nehodí, že jsi zabil mé mágy. Kdo jsi? Válečník udělal pár kroků vpřed a promluvil naprosto klidným hlasem. Jsem tvým andělem Smrti, Meifushite. Pak pohlédl na Imperátorku. A Ty jdi raději, v Tvém vlastním zájmu stranou. Imperátorka se ani nehnula, zato Wyverní bytost vytasila dvě zahnuté čepele a vrhla se na Meifushiteho. Zbraně o sebe zařinčeli a z každého jejich střetu se vyrojil pro pozorovatele úchvatný vodopád jisker. Byl to tuhý boj plný překvapivých zvratů a epických momentů, ale vše má svůj konec. Wyverní bojovník najednou zpět transformoval část svého těla a Meifushiteho nečekaně probodl jeho dlouhý, ostnatý ocas. Na ocase zvedl válečníkovo tělo do výšky a mrštil s ním o zem. Pak se k němu vydal jistým krokem a napřáhl ruku na ránu z milosti. V tom však jeho hrudí projel jako nahřátý nůž měkkým máslem bílo zlatý meč. Wyverní bojovník překvapeně vykulil oči a z posledních sil bodl naslepo za sebe svými smrtícími čepelemi. Bílo zlatá zbroj se zabarvila rudou krví a oba padli k zemi.
"Voda" vydal ze svých úst Meifushite z posledních sil. Nebe se zatáhlo a jejich těla se začala smáčet v dešti. Pak přišli hromy a blesky, jaké tento svět ještě nezažil. Tajemného bojovníka a Imperátorku obklopila zářivě čistá a snad i trochu světélkující voda ze všech stran. Posléze nebe potemnělo tak, až nikde nebylo žádného světla.
Tajemný muž, který se dříve představil jako Meifushite stát nad zářivou postelí. Na ní se právě po dlouhém spánku dostávala k vědomí Imperátorka prastarého a hrdého národa. Válečník držel její ruku a předával ji po několik dní a nocí část své moci, aby měla sílu přežít. Vděčil ji za svůj život a její odvaha v něm probudila zájem, její krása touhu a zalíbení. Když se probudila, jejich oči se téměř okamžitě vzájemně našli. Nešlo nic říct, slova byla málo. Jejich vzájemný pohled však vydal za tisíce vět. Když vstala, první kroky ji zavedli do jeho náruče. :-) A vládli spolu šťastně až do smrti. :-D A protože byli oba velmi mocní a ctižádostiví, ovládli brzy společně celý svět! :-D ...




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Klikni

Klik

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama